Ano, viděl jsem kdysi na vlastní oči, jak se jedna paní pokoušela dolít do motoru olej – otvůrkem pro měrku. Když jsme jí s kamarádem ukázali na víčko s nápisem „OIL“ a zeptali se, co si myslí že to je, pokrčila rameny a řekla, že „nějaký kolečko“. Také znám dámu, která zásadně necouvá a pokud je k tomuto manévru přinucena okolnostmi (když zajedete na parkovací místo „po čumáku“, musíte zpravidla vycouvat), vyvine se z toho poměrně dlouhodobá záležitost (odpoutání zaoceánského parníku od mola je proti tomu start závodního chrta).Hodně mne také zaujala reakce jedné kolegyně. Jeli jsem do práce jejím vozem a hned jak se rozjela, tak se z motoru začaly ozývat velmi zvláštní zvuky. Když jsem se jí zeptal, jestli ten rachot slyší, nehnula brvou, jela dál a až po chvíli pronesla, že to asi nebude nic vážného, když auto jede...

Na druhou stranu jsem ale nedávno zažil i tohle: Bral jsem benzín a protože jsem měl čas, dal jsem si ještě kávu. Tentýž nápoj popíjeli u stolku i dva řidiči kamionů a já se s nimi dal do řeči. Vyprávěli mi o své těžké práci a právě když jeden z nich prohlásil, že řízení kamiónu není práce pro slečinky, přihrnul se k čerpací stanici další kamion. Byl to mohutný tahač MAN s velkou cisternou a byl nápadný tím, že byl naleštěný, jako prezidentská limuzína. „ Ten to má nablejskaný“, prohlásil napůl ironicky a napůl s uznáním jeden z řidičů a pak zmlknul, protože řidičem, který vystoupil z tahače byla ženská. Dlouhovlasá blondýnka v černém overalu vrazila tankovací pistoli do nádrže,  pak obešla svůj impozantní koráb silnic, něco na něm zkontrolovala a páni šoféři jen tiše zírali.Když řidička dotankovala, prošla okolo nás k pokladně a já naznal, že to je docela kočka. Nevím, jaký názor měli ti dva kamióňáci, protože za celou tu dobu ani nemukli a nereagovali ani na můj jízlivý dotaz, co to vlastně říkali o těch slečinkách.

Velmi pěkný byl i zážitek, který mi vyprávěl jeden známý (tato příhoda nejen že otřásla jeho řidičským sebevědomím ale změnila i jeho náhled na řidičky). S kolegy z práce a jejich rodinami vyrazil na zimní dovolenou v horách. Chata je na úbočí Kralického Sněžníku ve výšce tisíc metrů, vede k ní úzká a klikatá silnička s velkým převýšením a v zimě se k ní autem dostává dost těžko. I tentokrát to byl problém a po několika neúspěšných pokusech to známý vzdal a nechal auto ve vesničce pod kopcem a vydal se s rodinou nahoru pěšky. Za hodinu dorazila stejným způsobem i další rodina a pak ještě jedna. Když zatopili a udělali si grog, začali se dohadovat, jestli dorazí i poslední člen výpravy, kterým byla asi dvacetiletá dívka. Najednou se otevřely dveře a dotyčná vstoupila. Vyhlížela svěže a nevypadala na to, že by se do kopce brodila sněhem. Když se jí zeptali, jak se dostala nahoru, zatvářila se překvapeně a řekla: „No, přece autem“. Ostatní se po sobě nevěřícně podívali a někdo namítl: „Jak – autem? Po tý silnici? To přece nejde!“ Dívka rozpačitě odpověděla: „Já nevěděla, že to nejde… Já mám řidičák teprve dva měsíce a ještě asi nemám ty zkušenosti.“ Můj známý tomu nemohl uvěřit, proto vyběhl ven a za chatou našel zaparkovanou stařičkou Škodu 120...

I v naší rodině je človíček, který má spadeno na ženy za volantem. Z jeho úst během jízdy často slýchám: „No jo – ženská… Podívej se, jak jede. Teď mi tam ještě vletí.. No jo – jasně… Jak to jezdíš, ty krůto?!“ Věřte a nebo ne, tím řidičem nadávajícím na ženský za volantem je moje manželka. Tím se vracím k tomu, že s ženskou za volantem se člověk nenudí, protože já se opravdu nenudím. Moje manželka je hodný a milý člověk, za volantem se ale mění v cholerika. Naštěstí je její agrese čistě verbální a nemá na styl její jízdy žádný vliv. Opravdu - musím uznat, že moje žena řídí velmi dobře (jezdí sice svižně, leč plynule a bezpečně) a já s ní jezdím rád. Jejímu řidičskému umění totiž naprosto důvěřuji a navíc se docela bavím, když během jízdy uslyším: „Uhni, né… No, kdo to auto řídí? Ženská! No to jsem si mohla myslet! Auťák má za milion a jede s tim jak s žebřiňákem. Ženskejm by řidičák neměli dávat! Bábo nečum a uhni!“ Pak zašilhá mým směrem a zavrčí: „A ty se nesměj!“ Jenže já se hřebim jako blázen a ona nakonec taky.

Dneska jsme jeli do města a řídila manželka, bohužel jsme ale žádnou řidičku nepotkali. Snad příště…